Recenze, glosy, postřehy
Monika Zgustová (spisovatelka a překladatelka)
Charakteristika Andreje Bělocvětova :
Bělocvětov byl vždycky svůj, za každých podmínek. Odmítal se podřizovat i diktatuře „autorského podpisu“, která od umělců vyžaduje, aby jejich díla veřejnost na první pohled rozpoznala. Každým svým obrazem Bělocvětov experimentoval, snažil se dostat „za sebe“, za to, co už udělal, i „za umění“, tedy za to, o co se už v umění pokoušeli jiní.
[ Poznámka editora: Toto je 1. klíč k dílu Andreje Bělocvětova, a také asi nejhutnější a zároveň „nejobsažnější“ shrnutí příčin, proč si dodnes mnozí teoretici umění nevědí s Bělocvětovem rady. ]
Andrej stál u malířských štaflí až 12 hodin denně – se sveřepou zaťatostí se promalovával jednotlivými stylovými formami. V 17-ti letech namaloval svůj portrét jako Rembrandt, a jestliže ve 20-ti letech měl zvládnuté řemeslo, za dalších 20 let se promaloval „nad formu“ samotnou.
Prof. Ivo Kořán, z Ústavu dějin umění AV ČR, historik umění, znalec gotiky a baroka, v textu ke katalogu Bělocvětovy výstavy (Galerie bř.Čapků 1986), přesně postihuje samotnou podstatu Bělocvětova díla. (scan celého Kořánova textu: str.2, str.3, str.4 ).
Ocituji odtud jen několik klíčových glos:
1. Na straně 2 Kořán mluví o tom, jak „Bělocvětova jeho genius malby štval k stále novým experimentům, přerůstajícím předchozí období“.
A pokračuje: Jediné konstanty, které v jeho práci přetrvávají, je naprosto suverénní čára, která podle vlastních slov malířových „musí mít barvu, charakterizovat tvar a uzavírat objem“ (nejhorší je, že vskutku všechny tyto fakticky nenáležité atributy má), a průzračná – současně opojná a úderná – barva .
2. „Desítky, stovky kreseb ukazují, jak postupnou transformací vznikají z reálných záznamů jeho monumentální díla …
Jestliže mistři tajných umění hovořili o pravé cestě, pak toto je podle mého názoru jediná pravá cesta k umění vskutku múzickému, stejně vzdálenému od akademického realismu i formální abstrakce“.
Zde myslím, Kořán – znalec středověkého umění (a nejen výtvarného) – jako jediný rozpoznal transmutační podobu Bělocvětovy práce, proměňující duši i obrazy v souladu s vnitřním imperativem nastoupené duchovní cesty.
Když pak v jiném kontextu mluví o nástupu vrcholného období díla na začátku 90.let, neomylně reflektuje všudypřítomnou „všeprozařující bílou“ v obrazech, jako završení duchovní cesty souladem se sebou samým (se svou duší), tedy zhmotnění příslovečného Nomen-Omen „Bělo–cvět-ov“ (tj. Bílá-barva). A právě zmíněná tradice „tajných umění“ spojovala bílou-barvu se září Pneumy – duchovním světlem prostupujícím náš – profánní svět.
Uvedený hluboký postřeh následně použili i jiní, např. Brozman ve své monografii (str. 142, 160).
Kořánova zastřená narážka na mistry tajných umění a jejich „pravou cestu“ má konkrétní historický základ: V „Textech rakví“ Staré říše je „pravá cesta“ chápána jako transmutace duše k dosažení souladu s Řádem (Maat) [ viz také Janák: Egypt – Texty rakví (TR II 32b-33a) ]. Dnes obdobu toho známe jako „žít v Pravdě“ (křesťané potom jako „žít v Kristu“) a v tomto smyslu jsou „pravé, pravdivé a opravdové“ synonyma Pravdy.
2012 Magazín Lidových novin:
… Když jsem na počátku 80. let poprvé uviděl Bělocvětovovy obrazy, bylo mi okamžitě zřejmé, o koho jde. Některým teoretikům to trvá více než 30 let – a stále nemají jasno! Šíří se nejrůznější dezinterpretace i bludy – velká malířova monografie je toho bohužel důkazem. Bělocvětov jako by stále nechtěl ulehnout do spořádaných šanonů. … (míněna je dvoudílná monografie Brozman, Pospiszyl)
http://franz.wz.cz/books/Rozhovory/setkavani/index.html (Zde kráceno)
… Andrej si zřejmě vytvořil jakýsi svůj energetický kód a koncentraci, které nikdo nerozuměl a která udržovala pohromadě vše, co dělal – v neposlední řadě i jeho tělo. Vlivem svého divokého, často sebezničujícího způsobu života se Andrej ocitl na absolutním prahu svého bytí. Z lékařského pohledu totiž od padesátého roku svého života „přesluhoval“. Dokázal však svoji vůli zkrotit do vzácného energetického proudu. Přestože byla jeho energie pozitivní, byl Andrej člověk vnitřně velice dramatický. Jeho vyhrocená senzibilita a velice bystrý pohled na svět jej musely nepochybně bolet. Proto je jeho dílo zároveň i druhem reportáže o tomto světě …
… Na konci svého života se dobral do podobného stádia jako Josef Váchal (a podobně i Kabelák nebo Meyrink). Své tělo již zcela ovládal a dokázal je libovolně vypnout. Andrej Bělocvětov se tedy jednou rozhodl, že už nebude v této marné pozemské komedii pokračovat … večer se vypnul a odešel (viz také závěr přednášky). Andrej Bělocvětov, jemuž předpovídali, že zemře v padesáti letech, tak sublimoval tepelnou energií do energie světelné. Byla to zvláštní bytost …
V obou glosách zde, se Franz mimoděk dotýká procesů provázejících jak transmutaci duše samotné, tak proměnu díla s touto transmutací svázanou. Franzova výpověď je tím cennější, že byť není „zatížen“ znalostí praxe tradičních duchovních cest, jeho brilantní analytický a pozorovací talent bezpečně rozpoznává jejich některé typické projevy a je tak vlastně nezávislou kontrolou zmíněné transmutace.
Ing. Petr Rastokin – O nadání a virtuozitě
Následující poznámka by asi patřila do sekce Zachycená falza, ale úvodní text je tam již beztak dlouhý, takže to umísťuji sem .
Mám kolegu, jehož synek začal (z vlastní iniciativy) hrát na piáno ve dvou letech. Hoch má absolutní sluch a mozartovskou paměť – toto je jistě hudební nadání .
Ale samotné nadání (navíc nerozvíjené) klavírního virtuoza nestvoří. Až cvičení, mnoho hodin denně po řadu let, dokáže to nadání postupně rozvinout a kultivovat souběžně s prohlubováním technické i interpretační virtuozity.
Bez těch „12 hodin“ cvičení denně z nikoho Rubinstein nebude .
A to samé platí i ve výtvarném umění – bohužel, je mnoho těch, kteří si myslí opak!
A ještě více těch, kteří jim – „si to myslet“ – umožňují.
Svět hudby s poučenou veřejností, po staletí rozvíjenou pedagogikou, znalou kritikou a hlavně s konkurencí vynikajících interpretů, každého šumaře rychle přesvědčí, že i s nadáním to bez zmíněného cvičení nejde.
Úpadek výtvarného vnímání i praxe probíhá – měřeno výsledkem – téměř bez povšimnutí již od 19.století. Schematicky se to pokusím demonstrovat na poněkud katastrofickém scénáři ve světě hudby:
Představme si, že se zachová do budoucna – přes horizont staletí – v zakonzervovaném stavu několik klavírů (pomíjím technické detaily funkčnosti nástrojů). Zcela se přeruší tradice hudební pedagogiky, ztratí se jakékoli notové zápisy i povědomí o způsobu používání nástroje. Nástroj je „objeven“ a podroben různým pokusům. Jeden do klaviatury mlátí pěstí a za rambajz, který působí, sklízí zasloužený obdiv. Další mačká klávesy celým předloktím a to je teprve „rachot“. Pořádají se soutěže – kdo hlasitěji, kdo výš, kdo dál. Vítěz překvapil skutečnou invencí, když po klaviatuře začal skákat. To tu ještě nebylo – bravo Mistře, bravo!
Že chybí hudební myšlenka? – co to je?! Že chybí melodie, harmonie, prstoklad? – co je to za nesmysly!
A když nahradíte hudební pojmy výtvarnými – jsme zpátky v dnešku.
Kontrolní otázka: Myslíte si, že by v té hudebně post-apokalyptické společnosti uspěl (z hybernace probuzený) Garrick Ohlsson? Že by – proti vítěznému skokanovi – měl nějakou šanci (připomínám, že ta společnost ani netuší, jak by měl hudební zvuk, natož zvuk klavíru, vypadat).