Filipika proti misomusům

Patří k dobrému tónu, podezřívat potomky umělců z nekritického pohledu na svého rodiče – dcerky pak přímo z „nadržování tatínkům“.

Má to ovšem drobný háček, neb také platí „Podle skutkův poznáte jich“ (tedy nejen ty umělce).

A k tomu jedno obecné pravidlo:  děti kantorů – zejména ty  „od 3 let vláčené po sborovnách“,  jsou dokonale imunní proti pedagogice. Malý Rudolfek (budoucí císař Rudolf II.), vychovávaný u španělského dvora, byl později zase zcela imunní proti jakýmkoli politickým intrikám (stále nedoceněno).

No a dcerka malíře (a básnířky), vyrůstající v prostředí vznikání obrazů, zasvěcených diskuzí o umění (např. se Sudkem) a poslechových seancí vybrané hudby, už v útlém dětství vstřebá věci, k nimž se mnohý adept kunsthistorie nedobere ani za desítky let. Pokud se dcerka i v dospělém věku věnuje malování (a restaurátořině), tedy to studuje, dělá i učí, pak je to, spolu se zmíněným genetickým základem, nejen podstatou zvládnutého „řemesla“, ale i toho, co samotné řemeslo překračuje.

K tomu musíme přidat ještě součinnost té genetické a „bytostné“ dispozice (míněna přirozená medialita), umožňující napojení na tvůrčí prostor obou rodičů. To „obou rodičů“ je zde podstatné, neboť Stanislava (malířova 1.žena) zasahuje tvůrčí prostor umělcův trvale, tedy nejen po jejich formálním rozchodu, ale dokonce i po své smrti.

Genetika, výchova v dětství, studium-praxe-předávání, medialita – tím vším formovaná dispozice otevírá dceři Andreje Bělocvětova přímý vhled do jednotlivých obrazů a umožňuje dekódovat jejich obsah, ať byly vytvořeny v tom či onom období tvorby. Samozřejmě že u řady obrazů nic nedekóduje – prostě to ví. U obrazů, které viděla vznikat to nepřekvapuje a u těch ostatních – vlastně také ne.

To vše dává Andree Belotsvetové orientaci v umění obecně (tedy nejen výtvarném). U Bělocvětova se ovšem věc poněkud komplikuje tím, že pro hlubší proniknutí k jeho dílu nevystačíme jen s výtvarnou praxí, vzděláním, a dokonce ani se zmiňovaným vhledem či napojením. Bělocvětov je totiž specifický tím, že s tématy pracuje dlouhodobě, i v horizontu desetiletí přetváří či morfuje témata, obsah i jednotlivé prvky. Témata zdánlivě zasutá se mohou s novou silou vynořit i po desetiletích.

Odhadovaný počet Anrejových obrazů je mezi 4 až 6 tisíci,  fotograficky dokumentovaných asi 1500 (kreseb nepočítaně).  A více než tři čtvrtiny z nich Andrea určitě viděla.  Tím jsme odvodili další klíčový předpoklad k pochopení tohoto malíře – přehled.  Až ten, spolu s ostatním uvedeným dovoluje vnímat komplexnost, kompaktnost, ucelenost i vnitřní logiku Bělocvětova díla.

Čímž dospíváme k pointě:

Měl jsem opakovaně možnost sledovat situaci, kdy   se   zmíněná „dcerka“ chytala za hlavu,  jak může ten galerista,  kunsthistorik, nebo kdokoli jiný,  „bejt tak slepej,  že to nevidí“  a neexistovala síla, která by jí vysvětlila, že to dotyčný nejen nevidí, ale – !! z podstaty věci – vidět nemůže.

Z opačné strany pak stejně neméně rozhořčené:  „jak to může tvrdit“,  „kde to sebrala“,  nebo –  „jak to může vědět tak jistě“ .  Trochu mají pravdu – nemůže. V řadě případů to ani sebe vzdělanější kunsthistorik – bez zmíněného „napojení“ a vhledu – vidět nemůže. To není věcí jen „erudice“ či vzdělání, ale mantiky, zde navíc mantiky zesílené pokrevním propojením na jedné a přehledem na straně druhé.

A tak nám vychází, že nadpis textu je vlastně tak trochu ironie. Zkoušíme spojit dva neslučitelné světy. Světy tak vzdálené, že jedna strana není schopna vnímat možnosti té druhé, natož je posuzovat.

Pro zaryté skeptiky – celé to „o napojování a vhledu“ – doplním následující poznámkou:

V nekrologu k odchodu mého duchovního učitele – akad. malíře V. J. Žižky jsem napsal: „Neomylně četl skrytý či zapomenutý obsah symbolů, mýtů, stejně jako utajená poselství uložená v obrazech jeho milovaných mistrů“.  Za 30 let, kdy jsem mohl být v jeho blízkosti, jsem byl opakovaně svědkem toho, že viděl věci, které mohl vědět jen autor. A díky tomu vím, že mnohé věci neuvidíte, dokud vám je sám autor „nepošeptá do ouška“.

Ing. Petr Rastokin
www.rastokin.cz

Jak jsem k tomu všemu přišel:
S obrazy Andreje Bělocvětova jsem v kontaktu více než půl století a Stanislavu, první malířovu ženu, pamatuji ještě v bytě na Újezdě.  Do roku 1973 mi prošla rukama (a dokonce několikrát) většina obrazů, které na Újezdě zůstaly – neznal jsem jen ty, co pak byly v Sudkově pozůstalosti.  Vrcholná díla jak z období do roku 1962, tak i ty pozdější, vlastnil právě Sudek a možnost se s nimi seznámit jsem měl mnohem později – až na výstavě v Galerii bř.Čapků (1986), kde byly vystaveny i obrazy z majetku NG.